Doktorát

Děti, neděste se, já si doktorát dělat nepůjdu :-) Jen se nad tím chci trochu zamyslet. Jedna kamoška se mě hned první týdne tohoto semestru zeptala, zda půjdu na doktorský studium. Důvody tohoto dotazu mi zůstaly utajeny! Moje odpověď "Ne!" byla poněkud rázná a taky zděšená :-) V mém okolí panuje podezření, že jsem šprtka - po těch letech to už beru spíš s humorem. Věc se má tak: Nebylo mi dáno, abych si po jednom přečtení nebo poslechu něco zapamatoval nějak extrémně dobře, neumím opisovat a nemám takové štěstí, abych bez učení zahaluzila písemku na nějaký slušný výsledek... takže mi nezbývá než se učit, že? Nemám z učení žádný velký požitek (kdo má?), ale občas se pro něco nadchnu a pak mě to baví (daně třebas :-)). A taky mám ráda pěkné známky - ne ovšem za každou cenu a ze všeho... Tolik na moji "obhajobu" :-)

Tak tedy - proč ne? Mno... Jednak si myslím, že mně osobně by PhD. bylo v podstatě k ničemu. Nebo teda asi ne uplně k ničemu, ale prostě ta práce a námaha s tím spojená by asi nestála za to. Vědu dělat nehodlám :-)

Taky by po mně nedejbože někdo mohl chtít, abych učila, a to by byla pohroma. Já jsem teda pár lidí doučovala a panovala spokojenost, ale učit jednoho kamaráda je něco jiného než učit bandu neznámých a navíc znuděných lidí, že? Navíc neumím vysvětlovat základní věci, protože jak to jednou pochopím, je mi to jasné a nijak si to nepotřebuju zdůvodňovat a pak je těžké to někomu popsat.

Obecně jsou moje zkušenosti s doktorantama ve výuce poněkud špatné :-/ Nechci generalizovat, to v žádném případě, ale většinou když doktorant něco učí poprvé, je to takové zmatené a vůbec. To se mi tuhle stalo, že vyučující (shodou okolností doktorant, který daný předmět učí poprvé) nám naznačil, že téma předmětu je vlastně nuda a ještě vtipkoval na téma, že kdo má dané téma rád, je divný - což mě urazilo, neboť já dané téma ráda mám a zajímá mě :-(

Takže asi tak. Jen bych ráda upozornila, že toto je můj pohled na věc a určitě se netýká všech. Tak pokud se sem nějaký doktorant dostane a toto si přečte - prosím, neukamenujte mě :-) Díky ;-)

Šmírák

Taková zvláštní věc toto... V rámci snahy vyhnout se úklidu a dalším povinnostem jsem se záhadně (no až taková záhada to není no) doklikala na blog člověka, kterého osobně neznám a nikdy jsem s ním nijak nekomunikovala, pouze navzájem víme o své existenci. A já si tak pročítám jeho blog a připadám si vlastně hrozně zvláštně. Všichni píšeme články na svoje blogy proto, aby je někdo četl a aby nám řekl, že je četl a co si o nich myslí. Nicméně! Když se dozvím, že někdo čte můj blog, tak musím přemýšlet, co si o mně čtenář na základě mých článků myslí - a jsem zděšená! Proto doufám, že aspoň moji kamarádi, co mě znají i mimo blog, si o mně i nadále myslí, že jsem naprosto skvělá, protože ti, kdo mě neznají a čtou to tu, by mohli mít jiný názor. (Už třeba jen kvůli tomuto článku, který je o ničem a nevyjadřuje to, co původně měl. Ale ono mi to nějak nešlo se správně vyjádřit. Ach jo! Jde to se mnou z kopce. Když nenapíšu smysluplný příspěvek na blog, nevím, jak budu schopná napsat alespoň mírně ucházející diplomku o daních :-()

Krásná Ostrava

Minulý víkend jsme byli v Ostravě. Terezka se totiž rozhodla, že nám dokáže, že Ostrava je krásné město :-) Kvůli studijním a pracovním povinnostem jsme se já, muž a Janka mohli vydat na cestu až v pátek po šesté hodině odpolední. Cestu vlakem jsme si náležitě užili a to i přesto, že někteří zpočátku vyhrožovali, že budou spát. V Ostravě nás uvítal déšť a zbytek výpravy a bohužel jsme se dozvěděli, že do hutnického muzea (snad to bylo ono) se už nepodíváme, protože oni už tam byli přes den :-( No nedalo se nic dělat, že? Takže jsme se šli ubytovat k Terezce, která se o nás naprosto špičkově postarala a vyrazili jsme na večeři (neb jsme byli hladní :-)). Zapadli jsme do hostince U Rady, kde jednak skvěle vařili a jednak čepovali úžasné řezané pivo - nebylo to promíchané světlé a černé pivo, jak jsme asi všichni zvyklí, ale dole bylo pivo světlé a nahoře černé. Ptali jsme se obsluhy, jak to točí, a prý na tom nic není :-) Pak jsme se ještě šli trochu projít po okolí a zavítali jsme na Stodolní, kde to opravdu žilo a předčilo to opravdu moje očekávání - překvapením pro mě bylo mimo jiné to, že tam normálně bydlí lidi - já bych to tam nevydržela teda!


V sobotu jsme ráno vyrazili na radnici, kde jsme potkali svatbu, koupili pohledy a vyjeli dvěma výtahama a vyhlídkovou věž :-) Pohled zajímavý, těžko se to popisuje - některé kousky krásné, některé méně - celá mozaika působila netradičně :-) Pak už byl čas oběda - takže jsme zavítali do pizzerie se sobotní akcí "druhá pizza za korunu". Pizza byla dobrá, nicméně za tu cenu velmi malá. Obsluha se chovala profesionálně a obstarali pro naši poměrně počeznou skupinku místo. Pak jsme utíkali do mořského akvária, abychom stihli krmení v 15:00. Tož bylo to zajímavé, hlavně když Sobotinka na žádost "krmiče" držela vrátka od krokodýlovi klece, aby nevylítl ven :-) Kromě rybiček (zas mě chytá přání mít akvárko s barevnýma rybičkama :-)) a želviček tam byl taky papoušek a opičky. Celkový dojem z akvária - zanedbané :-( Potenciál velký, ale prostě...mohli by se tam o to starat líp. Dalším bodem na programu byla návštěva Miniuni - což je výstava miniatur světových památek - velmi pěkné, tam jsem se těšila moc a vzpomínala jsem na rakouský Minimundus, kde jsem byla před dlouhými a dlouhými lety! Nepříjemný byl déšť, ale nejsme z cukru a vydrželi jsme to. Potom naše cesta vedla na hrad, kde jsme zjistili (aniž by nás paní na pokladně upozornila), že část hradu je uzavřena z důvodu předváděčky BMW. Takže jsme jen vběhli do věže, kde byla nějaká husitská expozice a výstava fotek, které na mě působily poněkud psycho dojmem a nezaujaly příliš. V další části hradu bylo akvárium, výstava čarodějnic a mučírna. Do mučírny jsem jen nakoukla a dobře jsem udělala. Fotky na stěnách byly až příliš realistické a když jsem zezadu zaslechla "kleště na trhání očí", chtělo se mi zvracet. A to jsem celkem silná povaha a jen tak nějaká nechutná historka mě nerozhodí! Pak už nám byla celkem zima a mokro v botách bylo nepříjemné, takže jsme se vydali zpět na "ubytovnu", kde jsme se zahřáli čajem a koukali na Blade Runnera. Bylo to pouze anglicky, což by až tak nevadilo, ale na začátu mi evidentně něco uniklo a nechápala jsem, o čem to je :-( Ani po vysvětlení se nedostavilo nadšení, jaké zažívali někteří kolem. Škoda... Možná že kdybych se na film koukla jindy a sama, zaujal by mě. Z nějakého důvodu totiž nefandím hromadnému sledování filmů (pokud to není v kině samozřejmě :-D). Mno teď už to vezmu rychle - po filmu večeře opět U Rady, cesta na osvětlené Vítkovice, pak koktejl ve Stodolní, doma dva díly Přátel a šup do pelíšku :-)

V neděli už jsme kromě cesty domů měli jen jediný bod na programu - návštěva Vítkovic. Nevěděla jsem původně, co od toho mám čekat, ale nakonec jsem byla nadšená. Z bývalých železáren je dnes národní kulturní památka a za nevelký peníz můžete jít na prohlídku. My coby studenti jsme šli za polovic, čímž jsme si místo pozdravu vysloužili průvodcovo "No to jste mě nasrali!" :-D Pak už jsme si na hlavy narazili helmy a vyrazili jsme. Prohlídka trvala 1,5 hodiny a člověk se opravdu nenudil - jednak bylo potřeba dávat si pozor, abyste někde sebou neřízli a taky výklad byl kvalitní a zábavný. Průvodce nás vybízel, ať se ptáme, že nám rád odpoví a pak dodal "Já sice vypadám blbě, ale vím toho fakt hodně." :-) Musím podotknout, že blbě nevypadal - vypadal velmi dobře :-[ Mno nic... :-) Můžu teď konečně říct, že vím, jak vypadá vysoká pec, a taky vím, že ten nákres, co jsem měla v sešitu chemie (asi) ve mě vyvolal mylné představy o tom, jak to vypadá... Vřele doporučuju Vítkovice navštívit, protože takové jaké jsou teď už nebudou příliš dlouho.

Z Vítkovic jsme jeli zase domů, hodili do sebe gulášovku a vyrazili na nádraží a nasedli do vlaku směr Brno... Návštevu Ostravy hodnotím velmi velmi kladně. Občas se tu sice objevila nějaká stížnost, ale celkový dojem nepokazilo asi nic :-) Takže ano, Ostrava je svým způsobem krásná :-)

Barvičky

Skončilo nám hlasování o nejoblíbenější barvě. Už popravdě nevím, proč jsem to sem vůbec dávala... Smutné!

Nicméně výsledky jsou následující - o první místo se dělí modrá a červená a o druhé místo se dělí zelená a žlutá - nuda! Je to nejednoznačné a nic z toho nevyplývá :-/

Časem vám sem napíšu o krásné Ostravě, abyste mohli závidět (uvidíte proč...)!

No kde to sme jako???

Člověk jednou za uherskej rok odjede z města někam do lesů, kde není signál ani jiná civilizace (no zas tak tragický to nebylo, ale signál jsem měla jen pod schodama a u ruských kuželek...) a svět se stihne změnit neuveřitelným způsobem...

Jednak to počasí jako... pardon, ale v září, v ZÁŘÍ, takovouhle kosu? No kdo to kdy viděl? Já chcu aby bylo pěkně ještě aspoň chvílu :-(

A pak ty vztahy jako. Jsem se nestačila divit! Jediný moje štěstí je, že se to netýkalo mě a muža, protože se jako nechci s ním rozejít :-) I když mu to někdy říkám, tak fakt nechci! Jednou se mi o tom zdálo, že se se mnou rozešel a bylo mi z toho hrozně smutno aj po probuzení...

Takže - pro příště - až Mišáček pojede někam do prčic, svět se zastaví a vaše životy taky a počkáte, až zase budu zpátky... Ok? Domluveno? Super! Díky...

Run Honey Run

Jsem si uvědomila strašnou věc! Nemám na blogu článek o Run Honey Run :-) Nejdřív písnička a text a potom až nějaký povídání o tom :-)



Well I wish I could think of some cliche to mouth
To make our parting seem less sad
But if I told you lies or promised you the moon
The truth would come trickling from my eyes

So run honey run, and hide in the wind
And never stop to look inside your mind

And I wish I could wash all my weeping blues away
And watch them disappear on morning tide
But I seek after sword, after sounds of the sea
The charm forever round my mind

So run honey run, and hide in the wind
And never stop to look inside your mind

And I wish I could fly like a bat from a cave
From darkness of my ignorance to light
And forever live on the echoes of our love
And die like some star burning bright

So run honey run, and hide in the wind
And never stop to look inside your mind

To jsme s mužem kdysi vyrazili na koncert Morcheeby. Tahle písnička se mi líbila už po poslechu alba Dive Deep, ale líbila se mi jen tak normálně. Ale po tom, co ji zahráli na koncertě, jsem se do ní zbláznila - a tajně jsem se zbláznila i do toho zpěváka ;-) Ze začátku koncertu tam jen tak stál a hrál na kytaru a vypadal jako takovej malej ťunťa, ale jakmile začal zpívat, tak si mě totálně získal! Nevím, čím to bylo a podruhé už by to na mě asi takto silně nezapůsobilo...

Když už tu píšu, dám sem ještě aspoň odkaz na Enjoy The Ride, kterou taky zbožňuju - a to se mi na první poslech nelíbila - teď bych si za to dala facku :-)

Vzpomínky...

Je zvláštní, jak silně mi písničky nebo jen melodie, dokážou připomenout nějakou dobu z minulosti. Třeba teď nedávno jsem si pustila Zoufalé manželky a ta znělka mě úplně vrátila do doby, kdy jsem se na ně dívala poprvé. Něco jsem tu o tom taky psala :-D Ale to je teď vedlejší, prostě jsem jenom uslyšela tóny té znělky a najednou jsem měla pocit, že je o několik měsíců míň. Totéž se mi stalo, když jsem jednou jela v šalině a poslouchala jsem Sto zvířat a při písničce "Jak zmírnit děs" jsem si vzpomněla na dovolenou v Bibione a tu atmosféru jaká tam byla a všecko kolem toho. Je to zvláštní, zvláštně pěkné a smutné zároveň. Někdy mě takto zpět do minulosti hodí i vůně, ale to méně často, ale efekt je stejný a pocity taktéž.

Prostě si tak v Brně sedíte v šalině a najednou celým srdcem toužíte, vrátit se do doby před víc než rokem, kdy jste vyjeli na dovolenou a přes všechna negativní očekávání jste si ji užili...