neděle 30. září 2007

Dominique Bretodeau

(se omlouvám za ten název, jsem aspoň jednou chtěla být trošku nápaditá :-))

Víte, kdo to je? Dominique Bretodeau je postava z filmu Amelie z Montmartru. Kdo jste to viděli, určitě si pamatujete, jak Amelie u sebe v bytě našla krabičku plnou dětských pokladů. A potom se rozhodla, že najde původního majitele a krabičku vzpomínek mu vrátí. Nakonec se jí to povedlo i přes to, že nejprve pátrala po špatné osobě. Když Dominique v telefonní budce svou starou zapomenutou krabičku našel, vzpomněl na všechno, co nějak souviselo s věcmi, které byly uvnitř.

Na pana Bretodeau (nevím, jak se mají skloňovat francouzská jména, tak to radši nechám v původním tvaru, zní to i tak celkem dobře ;-)) jsem si vzpomněla včera. Víte, my u nás doma, když se něco někam zašantročí a nikdo se nechce přiznat, že to ztratil právě on, říkáme, že to asi udělali Kutílkové. Včera to zase někdo řekl a já jsem si řikala, že se po Kutílcích musím podívat. Našla jsem je, byli přesně tam, kde být měli, což je skoro zázrak.

Abych to vysvětlila, Kutílkové jsou knížka :-) Teda respektive jsou to postavy z knížky a ta knížka se po nich jmenuje. Knížka je to stará a kdysi patřila mému taťkovi. Je z roku 1945 a je kouzelná :-) Už několik let jsem ji neotevřela, vždycky při úklidu jsem na ni narazila, ale to jsem ji jen vytáhla a zase ji pak strčila zpátky. Včera večer jsem si ji ale prohlídla... Kdybych měla čas, přečetla bych si ji... Bohužel, času se nedostává :-(

Určitě vás zajímá, jak Kutílkové vypadají. Knížka, protože je pro děti, má samozřejmě obrázky.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Díky za připomenutí tohodle skvělého filmu. Vzpomínáš si, že jsme na něm byly spolu? Muselo to být někdy v téhle roční době, protože na náměstí byla ta zvrhlost s burčákem či co. Ale to je jedno... Hrozně ráda chodím do Etno Café, protože tam až nezvykle často hrají soundtrack z Amélie. Je to jedno z nejlepších CD, které jsem kdy slyšela a asi se mi nikdy neoposlouchá.
Ale to není pořád to, co jsem chtěla říct...
Chtěla jsem říct, že já si na tu scénu, kdy Amélie objeví krabičku plnou pokladů, vzpomenu vždycky, když pohledem (ehm, pomyslným) zavadím o svoji doutníkovou krabici, která schraňuje poklady mně nejmilejší a tedy i moji minulost. Taky bych chtěla, aby tuhle krabičku jednou za desítky a desítky let někdo objevil a procházel se všemi těmi věcmi v ní nashromážděnými a vytvářel si imaginární příběh o té, která si uschovala všechny tyhle poklady (např. účtenku od knížky).
No nic... To jsem se nechala jenom jaksi unést...
Sajuri